Otopný systém. Prostor pod podlahou se vytápěl horkými spalinami z topeniště vně místnosti (profumium) a odcházel šachtami nebo trubkami ve stěnách. V topeništi se spalovalo dřevo. Masivní podlaha z několika vrstev cihel a hliněné malty se za den až dva vyhřála a udržovala pak v místnosti stálou teplotu. Hypokaustum sloužilo k vytápění lázní a vil v antickém Římě, pak převzali tuto technologii středověké kláštery.
Klášterní objekt pro novice, zde se připravovali pod vedením novicmistra na vstup do řádu.
Zahrada lékařská, k pěstování léčivých bylin.
Klášter byl významným pozemkovým vlastníkem i kolonizátorem. Řadu vsí obdržel jako dary, ale i sám zakládal vesnice v blízkém i vzdálenějším okolí a zřizoval svá probošství a cely např. ve Slaném, v Teslíně u Rožmitálu, ve Svatém Janu pod Skalou, v Zátoni, v Nicově u Kašperských hor. Některé ze svých lokalit pravděpodobně využívali členové řádu při cestě do svého mateřského kláštera.
Ukázat více
Původní jádro klášterního majetku, jak je uvedeno i ve falzu zakládací listiny kláštera, tvořily vsi Měchenice, Sázava, Sedlec, Zaječí a Blažim. Klášter postupně získal darem např. Krňany, Bojanovice, Třebenice a mnoho dalších vsí. Sám také založil v okolí např. Okrouhlo, Zahořany, Březovou, Oleško, Petrov, Hradišťko a pravděpodobně městečko na ostrohu přímo nad klášterem, jež však po vpádu Braniborů již nebylo obnoveno. Správu majetku vykonávali tzv. nápravníci, ozbrojení služebníci kláštera s jistými soudními pravomocemi. Nápravníkem byl například Václav Púzdra na Březové u Oleška, Mikuláš z Rabštejna poblíž Račan nad Davlí. Nápravnický dvůr je doložen na Malčanech, v Blažimi. Důležitou roli hrály i hospodářské dvory v Řeni (u Hradišťka) a od roku 1335 v Libni. Postupná ztráta majetku po husitských válkách výrazně zhoršila ekonomickou situaci kláštera a nakonec vedla k opuštění Ostrova a odchodu do probošství ve Svatém Janu pod Skalou.
Kostel sv. Gotharda, Slaný
Kostel sv. Jana Křtitele, Zátoň
Kostel Narození svatého Jana Křtitele (Velíz)
Kostel sv. Martina v Nicově
Život konventu (vita communis) byl koordinovaný a organizovaný, měl dle Benediktových představ fungovat jako dokonalá Boží dílna. Vyznačoval se pravidelným rytmem liturgie a práce – v duchu řádového hesla „ora et labora“ (modli se a pracuj), přičemž obojí sv. Benedikt považoval za službu Bohu.
Ukázat více
Modlitbou je míněna modlitba společná, liturgická, tzv. opus Dei - dílo Boží: eucharistická bohoslužba a divinum officium, bohoslužba hodin v chóru (liturgia horarum, tzv. církevní hodinky), a také modlitba soukromá, jejíž důležitou součástí je lectio divina, rozjímavá četba bible.
Chórová bohoslužba, tedy společné modlitby a zpěv církevních hodinek byla rozdělena na několik časových etap během dne i noci. Nový den začínal před svítáním tzv. matutinem mezi 3. a 4. hodinou ranní, po něm pak následovaly chvály (laudes). Když se rozednilo, zpívala se prima, v devět hodin pak tertia, v poledne následovala sexta, ve tři hodiny pak nona. V podvečer, před západem slunce pak začínaly vespere, nešpory, a den pak po večeři uzavíral kompletář (completorium),společná modlitba ve večerních hodinách. Noční čas byl pak vyhrazen velkému mlčení (silentiu) a spánku.
V čase mezi hodinkami se členové konventu věnovali zadaným pracovním činnostem a službě pro ostatní. Další část dne pak věnovali i zmíněné soukromé modlitbě a lectio divina.
Pracovní náplň zahrnovala činnosti potřebné pro chod kláštera, neboť ten byl v ideálním případě zcela samostatným, soběstačným celkem. Značná část činností musela být specializovaná, vysokou kvalifikaci vyžadoval např. provoz skriptoria a ostatních uměleckých dílen.
Řehole sv. Benedikta klade důraz na pokoru, osobní kázeň, poslušnost, čistotu, střídmost v jídle i mluvení a zejména vytrvalost v modlitbě a práci. Střídmost v mluvení znamenala v mnoha situacích maximální omezení mluveného slova, jež bylo nahrazováno znakovou řečí.
Klášter byl zejména v raném středověku i nositelem hospodářského pokroku, díky svým kontaktům s vyspělejší Evropou přinesl nové technologie v zemědělství a řemeslech, pravděpodobně se systematicky angažoval i v těžbě surovin, zejména zlata. Na jeho bývalých držbách v okolí lze na obou vltavských březích nalézt rozsáhlé stopy po intenzivním dobývání drahého kovu, obvalová pole s šachticemi i velkoobjemové povrchové dobývky. Zde bylo zlato těženo rýžováním z tzv. sekundárních rozsypů. Stopy po těžbě či alespoň prospekci se však vyskytují i na řadě vzdálených majetků kláštera, např. v proboštví Teslín u Rožmitálu. V okolí kláštera musela být také těžena cihlářská hlína pro potřeby dílny na terakotové dlaždice a ostatní výrobky.
Klášterní prostory uzavřené laické veřejnosti, resp. vymezené pouze pro řeholní osoby.
Klášterní objekt, v němž sídlil opat, byl stavbou palácového typu. Byl plně vybaven, zpravidla s vlastní kaplí, na Ostrově se nacházel na západní straně kláštera vedle vstupní brány. Stál mimo klauzuru kvůli komunikaci opata s vnějším světem. Zde opat jako představený kláštera přijímal návštěvy, v případě Ostrova i velmi významné. Mezi potvrzené hosty patřil například uherský král Zikmund Lucemburský v roce 1403. Velmi pravděpodobně klášter navštívili i další panovníci, patrně také císař Karel IV. a další významné osobnosti.
Vstupní brána do kláštera, objekt pro komunikaci s vnějším světem.
Dílny na výrobu terakot a keramické dílny.
Především v raném středověku hrál klášter zásadní úlohu ve státní diplomacii díky gramotnosti, zkušenostem a řádovým kontaktům členů klášterní komunity v nejvyšších kruzích tehdejší evropské politiky. Vzhledem k příslušnosti ke gorzské reformě byl klášter více spjat se světskou mocí. Lze předpokládat, že zejména v 11. století se ostrovští opati spolu s břevnovskými ve prospěch českého panovníka účastnili diplomatických jednání s císařským dvorem či papežskou kurií.
Ukázat více
Ostrov a později také starší Břevnov patřily do okruhu klášterů pod vlivem bavorského Niederealteichu spolu s rakouskými kláštery Kremsmünster a Ossiach a bavorskými Hersfeld, Tegernsee a Rinchnach. Tím se české kláštery staly aktivní součástí evropského prostoru a spolu s ostatními nositeli a tvůrci vysoké kultury středověku. Uvnitř skupiny, ale i v rámci celoevropské sítě klášterů existovaly intenzivní kontakty umožňující bohatou výměnu zejména v kulturní oblasti, o čemž mimo jiné svědčí i rozpoznatelné vlivy na ostrovskou uměleckou produkci z řady oblastí Evropy. Zajímavé je, že se již po relativně krátké době setkáváme s řeholníky s českými jmény v západoevropském prostoru. Opatem v mateřském klášteře v Niederalteichu byl v letech 1062–1069 Wenzeslaus, v letech 1150–1160 pak Boleslaus. Pokud byli oba opati českého původu, svědčilo by to o oboustranném pohybu osob v rámci řádu a jeho nadnárodním charakteru. Pozice niederalteišského opata byla velmi významná, dle soudobých pramenů se i Wenzeslaus často účastnil jednání na nejvyšší úrovni.
Klášter v Niederalteichu
Břevnovský klášter
Klášter v Hersfeld
Klášter v Kremsmünsteru
Klášter v Tegernsee
Co se týče uměleckořemeslné tvorby, dosáhla největšího věhlasu místní keramická dílna. Z pálené hlíny vyráběla od 12. století především reliéfně zdobené podlahové i obkladové dlaždice vysoké umělecké úrovně.
Zejména šestiboké dlaždice s postavami lva, gryfa a dalšími symbolickými figurami vytvářely spolu s doplňujícími trojúhelníkovými dlaždicemi velmi působivý vzor. Dlažby tohoto typu se dochovaly v mnoha románských stavbách v Čechách (rotundy sv. Vavřince na Vyšehradě, sv. Václava na Malé Straně, sv. Petra a Pavla ve Starém Plzenci aj.). Tvorbu lze rozdělit do několika etap, škála dekorů a tvarů byla velmi široká, byly nalezeny dlaždice čtvercové, obdélníkové, lichoběžníkové, skládané do rafinovaných vzorů s figurálními i rostlinnými motivy. Existenci dílny přímo na Ostrově dokazují nálezy zmetků dlaždic ve zdivu. Velmi zajímavým produktem keramické dílny objeveným při výzkumu byly keramické nádoby velkých rozměrů, sloužící jako ozvučnice umístěné ve stěnách klášterní baziliky a zlepšující její akustické vlastnosti, neboť chórový zpěv hrál v liturgii významnou roli.
Dlaždice panter
Dlaždice lev, gryf a císař Nero
Z latin. abbas, to z abbá, aramejsky otec. Představený kláštera, nejvyšší autorita s rozhodovací i soudní pravomocí, volen všemi členy konventu. Volbu poté potvrzuje biskup, který nově zvolenému opatovi při opatské benedikci slavnostně předává insignie jeho úřadu: berlu, prsten a mitru. Opaté se řadí mezi preláty, ovšem bez biskupského svěcení. Opat si vybírá jako své spolupracovníky další hodnostáře: děkany (decani, decanus) jinak seniory – představené desetičlenných skupin mnichů, převora, celeráře, magistra noviců, fortnýře, správce klášterní nemocnice a další. V důležitých rozhodnutích, například při prodeji či koupi majetku, opatovi pomáhá rada nebo shromáždění celého konventu.
Ukázat více
Opat měl být spíše „dobrým pastýřem“ než tvrdým vládcem, i když měl pravomoc neposlušné mnichy trestat, a to i tresty tělesnými či vězením. Mniši skládali opatovi slib poslušnosti a museli dbát jeho příkazů. Opat vedl klášter po duchovní i praktické stránce, reprezentoval klášter navenek a jednal jeho jménem. Při výkonu své funkce se musel stýkat i s neklášterními osobami a přijímat mnohdy vznešené návštěvy. Nebydlel proto spolu s konventem, ale míval vlastní palác (prelaturu). Opat se také často zdržoval mimo klášter, kvůli své účasti na různých jednáních. Opatský úřad byl doživotní, pokud opat sám nerezignoval, nebo nebyl sesazen.
V ostrovském nekrologiu jsou zapsána jména opatů od 11. do poloviny 12. století: Lantbert, Briccius, Paulus, Lantbert, Albert, Martin, Trebatius, Crabat, Sitoch, Svojata
v ostatních pramenech následují: Petr, Reiner, Behan, Petr, Otto, Heřman + 1289, Vojslav +1317, Zdislav, Jan Podnavec, Bohuslav (1348 -1364), Diviš (1363- 1366), Mstislav (1366 – 1395), Jan Podnavec (1395 – 1400), Adalbert (1401 – 1407), Chval (1408 – 1411), Mikuláš (1411 -1416), Franěk (1416 – 1440)
U pěti z nich, Heřmana, Vojslava, Bohslava, Diviše a Jana Podnavce známe i jejich podobu – viz. Náhrobní kameny
z latinského prior, první, zástupce opata, důležitá funkce, v pramenech zmíněn např. převor Martin při pokusu o záchranu klášterní knihovny v době před husitskými bouřemi a jmenovitě řada dalších
ProboštZ latinského praepositus, představený. Představený menšího, organizačně a právně nesamostatného dceřiného konventu, zástupce opata mateřského kláštera v těchto institucích.
CelerářZ latinského cellarius, sklepník. Hospodářský správce. Zajišťoval zásobování kláštera, zejména potravinami, jednal s dodavateli.
VestiariusSprávce vestiaria, šatny, člen konventu mající na starost nakládání s řeholními oděvy
DěkanZ latinského decanus, decani, jinak senior. Představený desetičlenné skupiny mnichů.
KantorVyučující zpěv a liturgii, chrámový sbormistr.
Novicmistr, magistr novicůMnich, jenž byl zodpovědný za přípravu noviců v noviciátu.
FortnýřVrátný, pro bránu kláštera se někdy užíval název fortna.
Konvršlat. Frater conversus, obrácený mnich, též nazýváni fratres barbati, vousatí bratři. Vykonávali převážnou část manuální práce, skládali jen jednoduché řeholní sliby, bohoslužeb se účastnili jen jednou denně, často negramotní.
NápravníkMan opata, svobodný, někdy i z řad drobné aristokracie, za (nápravnické) propůjčení klášterních statků do užívání byl zavázán vojenskou a správní službou. Z ostrovských urbářů známe 18 nápravnických dvorů, ale s větším počtem mužů, takže počet lze odhadnout asi na 40 osob, patrně jezdců v těžké či polotěžké zbroji.
Plebán (farář)z latinského plebanus, duchovní správce středověké farnosti ordinovaný biskupem
Kaplan (vikář)z latinského capellanus. Duchovní, jemuž byla ordinářem svěřena pastorační péče o určitou skupinu lidí, nejen věřících
JáhenZ řeckého diakonos, člověk pověřený službou charitativního a administrativního charakteru, nositel prvního stupně svátosti svěcení
U románských a gotických ústupkových portálů má podobu souboru zmenšujících se a do hloubky ustupujících oblouků, zpravidla zdobených dekorativními motivy.
Archivolta portálu baziliky
Ostění archivolty jižního portálu
Jde o ústřední objekt kláštera.v případě Ostrova trojlodní baziliku se závěrem tvořeným apsidami v jedné řadě, později nahrazeným vysokým pravoúhlým gotickým chórem a západním průčelím s ústupkovým portálem a dvěma věžemi.
Sbírka ostrovských náhrobních desek v lapidáriu Národního muzea (NM) je největší kolekcí rytých figurálních náhrobních kamenů z předhusitské doby. Z nich zejména náhrobníky opatů Heřmana a Vojslava z první poloviny 14. století dosahují vysoké umělecké kvality. Zobrazení není reliéfní, dle předlohy iluminátora či písaře byly kameníky do desky vyryty pouze kontury a tyto linie či prohlubně byly poté vyplňovány barevným štukem a po vytvrdnutí přeleštěny. Náhrobky byly patrně dílem členů řádu, buď přímo mnichů či laických bratří. Podobnost některých desek z Ostrova a blízké zbraslavské nekropole vede k domněnce, že na obou místech pracovali tíž umělci. Náhrobníky byly umístěny v prostorách baziliky, kromě opatů zde byli pochováni i příslušníci aristokracie. Bohužel jen ve zlomcích dochovaný náhrobek rytíře z rodu pánů z Říčan je vynikajícím dílem gotického sochařství.
Opat Heřman (ca+1289) / Opat Vojslav (ca+1317) / Opat Bohuslav (1348-1363) / Opat Diviš (1363-1366) / Opat Jan Podnavec II. (1395-1400)
Množství nalezených architektonických zlomků svědčí o vysoké úrovni kamenické produkce jak v období románském, tak i v době vrcholné gotiky. Z fragmentů románských archivolt si lze učinit představu, jak velkolepý musel být hlavní portál baziliky. Rovněž další nalezené architektonické prvky – pískovcové okenní sloupky ze sdružených oken, obkladové desky s nádherným ornamentálním dekorem, zlomky kružeb, klenebních žeber a hlavic sloupů svědčí o výstavnosti budov kláštera, použité dekory i o vlivech a čilé kulturní výměně v rámci tehdejší Evropy.
Kamenná obkladová deska
Hlavice s motivem listů a konzole
Jedná se o objekty kláštera čtvercového půdorysu kolem rajského dvora.
Ambit či křížová chodba je krytá klenutá chodba, arkádami otevřená do rajského dvora. Křížová chodba je spojovací chodba klášterních prostor a místností. Z jedné strany (nejčastěji na severu, v případě Ostrova však na jihu) obvykle přiléhá ke klášternímu kostelu, na zbylých třech stranách jsou z ní přístupné kapitulní síň, společná jídelna (refektář), ložnice (dormitář) a další prostory. Sloužila i jako prostor pro meditaci a odpočinek v zahradě ve dvoře, kde byla také studna.
Umývárna sloužící k mytí rukou před jídlem, umístěna v severovýchodním rohu rajského dvora.
Obvykle přiléhá ke křížové chodbě ve východním křídle klášterní klauzury a s konventním kostelem patří k hlavním částem klášterních areálů. Zpravidla se jedná o velké a dosti zdobné prostory. Jejich původním účelem bylo společné setkávání klášterní komunity buď k jednání, nebo k předčítání textů. V ostrovském klášteře se nacházela v přízemí východního křídla kvadratury, sklenuta na centrální sloup, s vlastní kaplí.
Společná jídelna konventu, na Ostrově by se mohla nacházet v severním křídle poblíž lavatoria.
Hovorna, místo, kde mohl člen konventu hovořit se svým nadřízeným a byla zachována mlčenlivost, jak vyžadoval sv. Benedikt.
Šatna, prostor v němž byly uloženy šaty řeholníků, na Ostrově možná v severním křídle konventu.
Zásobárna potravin, spižírna, umístěná obvykle v západním křídle kláštera. Spravoval ji cellarius, jenž měl na starosti zásobování konventu potravinami, pivem a vínem a proto byl velmi důležitými členem komunity
Ohřívárna, v raném středověku jediná vytápěná místnost v klášteře, zpravidla poblíž kuchyně, která využívala týž zdroj tepla. Později byla vytápěna i tzv. stuba, zpravidla ve východním křídle konventu, v níž bylo často umístěno skriptorium.
Společná ložnice mnichů, obvykle umístěná v patře východního křídla klauzury.
Počátky knihovny ostrovského kláštera pravděpodobně sahají do doby příchodu mnišské komunity v prvních desetiletích 11. století. Mateřský klášter v bavorském Niederalteichu nový konvent patrně vybavil základními kodexy potřebnými pro provoz kláštera: misálem, lekcionářem a evangeliářem, žaltářem s litaniemi a modlitbami pro liturgii hodinek a samozřejmě Benediktovou Řeholí.
Ukázat více
Zpočátku asi skromná knihovna se postupně rozrůstala. Lze předpokládat, že v 11. stol. již čítala desítky svazků. Z nich jediným dochovaným je latinský rukopis se čtyřmi knihami Dialogů Řehoře Velikého (Gregorii Quattuor libri dialogorum), dnes uložený v Knihovně pražské metropolitní kapituly. Kodex sloužil k duchovní četbě i jako příručka liturgického zpěvu pro kantora. Rukopis není českého původu, mohl být pravděpodobně napsán v některém z lotrinských skriptorií (písařských dílen) či v Bavorsku mnichem vyškoleným v lotrinském písmu. Součástí Dialogů a památkou velmi významnou pro bohemistiku jsou české glosy nad latinskými slovy v textu, jejichž autorem by mohl být bývalý člen sázavské benediktinské komunity se slovanským ritem, vyhnané ze Sázavy v roce 1096. Glosy mu patrně sloužily jako pomůcka pro lepší zapamatování latinských slov. Vyskytují se i církevně slovanské výrazy, což by podporovalo hypotézu o sázavském původu, většina slov je však českých a množství abstrakt svědčí o vysoké úrovni tehdejší češtiny.
Z 12. století se dochoval nádherně iluminovaný rukopis Codex Ostroviensis vzniklý již přímo v ostrovském skriptoriu a dokazující vynikající úroveň zdejší tvorby. Na jednom z listů rukopisu mezi latinským textem nalezneme vzácnou literární památku Ostrovskou píseň-nejstarší dochované dílo české duchovní lyriky.
Klášterní knihovna ve vrcholném období kláštera mohla obsahovat kolem stovky vzácných svazků. V neklidné době na počátku husitských válek se vedení kláštera rozhodlo uschovat knihy na bezpečnějším místě a převor Martin je svěřil jednomu ze štěchovických rybářů, jenž se však ukázal jako člověk nespolehlivý a knihy zpronevěřil. Z celého souboru se dochovalo necelých 20 titulů, v kromě již uvedené Kapitulní knihovně také v Národní knihovně v Praze, v knihovně Národního muzea a v knihovně kláštera Schlägl – Drkolná v Rakousku.
Rekonstrukce klášterního skriptoria v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy
Základové zdivo chrámu sv. Jana Křtitele, zdroj: Jana Salonová
Rekonstrukce základů, r. 1990
Rekonstrukce základů, r. 1990, zdroj: Ing. Vorel
Infirmarium bylo špitálem, tedy klášterní nemocnicí. Šlo o samostatnou budovu či komplex budov v areálu kláštera, kde se kromě vlastního sálu s lůžky pro nemocné a zestárlé řeholníky nacházela také kaple, kuchyně, lékárna nebo cela infirmáře, který o nemohoucí pečoval. Infirmárium se často nachází v jihovýchodní části klášterního areálu, kdy je koridorem propojeno s východní částí kvadratury. V případě Ostrova bylo koridorem propojeno s bazilikou, nemocní bratři se tak mohli účastnit bohoslužeb, odděleně od ostatních. Součástí některých klášterů bylo i druhé infirmárium které sloužilo potřebám laiků
Na pravém břehu Vltavy je ve skalní stěně naproti jižní části ostrova ve výšce několika metrů nad
hladinou vytesán prostor o rozměrech cca 4 x 5 m, přístupný pouze od řeky, dříve patrně po
žebřících či dřevěném schodišti. Je vysoce pravděpodobné, že byl součástí kláštera. Účel je nejasný,
mohl sloužit jako poustevna či vězení, na stěnách byly údajně připevněny silné kovové kruhy. To vedlo
také k domněnce, že zde byl ustájen dobytek či koně, což však vzhledem k nepřístupnosti objektu
není příliš pravděpodobné. Místnost mohla být využívána i jako suchý sklad apod.
Prostor je ukryt za dřevěnou chatou na skalní stěně, chata je dnes ve špatném stavu.
Z lat. claustrum – ohrazené, uzavřené místo je objekt, kde žije společenství (komunita / konvent) mnichů nebo mnišek. Podle ustanovení Řehole sv. Benedikta má být každý klášter samostatný a soběstačný, vybavený všemi prostředky materiálními i duchovními. Benediktin se totiž při vstupu do řádu zavazuje i k pravidlu stabilitas loci, což znamená, že neopustí klášter a prožije v něm tak celý svůj život. Klášter by tedy měl zajistit všechny potřeby členů konventu, a proto byla uspořádání a vybavení kláštera věnována velká pozornost.
Ukázat více
Postupně byl vypracován promyšlený model plně funkčního celku, vznikl tak stavební kánon benediktinského kláštera, jenž se pochopitelně přizpůsoboval místním podmínkám a terénu. V archívu kláštera v St. Gallen se dochoval cenný rukopis s plánem tohoto kláštera, představujícím velkolepý plně vybavený komplex staveb. Jádrem je konventní kostel s klausurou umístěnou jižně od něj se všemi potřebnými součástmi. Plán obsahuje objekty pro realizaci dalších činností konventu – prelaturu, tedy palác opata s technickým zázemím, školu, příbytek pro hosty, ubytovnu pro cestující mnichy, lékařský dům s bylinnou zahradou, infirmarium, tedy klášterní nemocnici, budovu noviciátu, hřbitov a další. To vše je pak doplněno velmi rozsáhlým hospodářským zázemím, kuchyněmi, sklady potravin, pivovary, mlýny, pekárnami, sýpkami, chlévy pro dobytek a konírnami, zahradami užitnými i okrasnými, vše spolu s obydlími personálu.
Součástí plánu sanktgallenského kláštera je i řada řemeslnických dílen – ševců, kovářů, sedlářů, nožířů, štítařů, mečířů, valchářů, koželuhů, zlatníků, soustružníků, doplněná o stoupy, sušárny a mlýny, opět s obydlími řemeslníků.
Ostrovský klášter je omezen šířkou ostrova, od uvedeného stavebního kánonu se liší umístěním kvadratury na sever od konventní baziliky, ale značnou část ostatního vybavení pravděpodobně obsahoval.
Lze proto předpokládat, že značná část ostrova kromě vlastního kláštera byla zastavěna a obsahovala řadu objektů souvisejících především s hospodářským zázemím kláštera i provozem na významné komunikaci spojující brodem u severního konce ostrova oba vltavské břehy.
Sankgallenský plán:1 – trojlodní dvouchórová basilika s východní kryptou, transeptem a dvěma západními věžemi (a - písárna, v patře nad ní knihovna; b - sakristie, v patře místnost na liturgické oděvy; c - obydlí projíždějících spolubratří; d - obydlí představeného školy; e - obydlí vrátného; f - vstupní prostor ke škole a k příbytku významných hostí; g - vstupní hala do rajského dvora (zde jde o chrámové nádvoří); h - vstupní prostor u příbytku pro poutníky a chudé; i - obydlí správce příbytku pro poutníky a chudé; j - hovorna, elemosynarium; k – věž sv. Michaela; l - věž sv. Gabriela); RD rajský dvůr
2 – přípravna hostií a svatých olejů
3 – pracovní sál mnichů, v patře dormitář
4 – latriny
5 – lázeň
6 – refektář, v patře šatna
7 – sklad nápojů, v patře cellarium
8 – kuchyně
9 – pekárna a pivovar
10 – kuchyň, pekárna a pivovar domu významných hostí
11 – dům významných hostí
12 – škola
13 – prelatura - opatský dům
14 – kuchyně, sklep a lázeň opata
15 – dům, kde se pouští žilou
16 – lékařský dům s přiléhající zahrádkou pro pěstování léčivých bylin (z)
17 – dvojitá kaple pro nemocnici a noviciát (a - noviciát, b - nemocnice)
18 – kuchyně a lázeň nemocnice
19 – kuchyně a lázeň noviciátu
20 – dům zahradníka (x - zeleninová zahrada, y - hřbitov s ovocnými stromy)
21–23 – drůbežárna a příbytek obsluhy
24 – sýpka
25–26 – domy řemeslníků
27 – mlýny
28 – stoupy (zařízení k drcení a rozmělňování)
29 – sušárna
30 – bečvářství, soustružnictví a sklad pivovarského obilí
31 – dům pro poutníky a chudé
32 – pekárna, kuchyně a pivovar domu pro poutníky a chudé
33 – stáj pro koně a voly s příbytkem obsluhy
34 – dům neznámého účelu
35 – ovčinec s obydlím ovčáků
36 – kozí stáj s obydlím pastýřů
37 – kravín s obydlím pasáků
38 – dům neznámého účelu
39 – prasečí chlév s obydlím pastýřů
40 – stáj pro březí klisny a hříbata s obydlím hlídačů
Santgallenský plán originál
Santgallenský plán